Srdcem za Bělky #11 | Michal Sklenář: Nadšení pro fotbal a prostředí, které jsme si vytvořili, drží naši partu pohromadě

Když už nám počet rozhovorů Srdcem za Bělky dorovná počet hráčů základní sestavy, je zapotřebí zvolit osobu reprezentativní a oddanou. Jedenáctým fotbalistou, který přijal mé pozvání, je hráč a trenér v jedné osobě, Michal Sklenář. Asi mi dáte za pravdu, pokud staršího z bratrské dvojice označím za tvář mužstva – s fotbalem na naší vesnici je příjmení Sklenář spojeno pevným poutem. Vedle fotbalu Míšovi dělá radost zejména rodina a jeho dvě malé děti, hokej, florbal, nebo pivo s kamarády. Fanouškovský záběr je široký – Tottenham, Juventus, či Bayern, v hokeji pak Boston Bruins nebo Chicago Blackhawks. V posledních pěti letech je i nadšeným hokejistou, kdy reprezentuje Chválkovický tým HC Medojedi – dle svých slov je takový “37 letý starší žák.” Pojďme společně nahlédnout do jeho fotbalového života…

Fotbalistou v dresu Bělkovic

Ahoj Mišo, díky, že jsi mé pozvání přijal. Před každým rozhovorem přemýšlím, jak začít, na co se zeptat, a ani v tomto případě to není jinak. Začnu netradičně, konstatováním – Michal Sklenář, platná registrace od 23.10.1992 – nyní. Příští sezóna by pro tebe bylo již jednadvacátou v Áčku Bělkovic. Jaké byly tvé začátky?

Začal jsem na jaře v sezóně 2000/2001 v Krajském přeboru pod panem Nekudou a to hned v základní sestavě. Od té doby jsem ze sestavy vypadl jen občas, ať už kvůli červené kartě, studiu v Itálii 2008, kde jsem i trénoval s týmem v Cagliari na úrovni našeho kraje/divize, nebo zranění kolene v roce 2012. Taky jsem byl na zimní přípravě třetiligového Uničova v roce 2003, kde jsme se potkali s Jirkou Jurečkou (a po vyřazení z kádru jsme si slíbili, že si spolu jednou zahrajeme) a Zdenou Volfem, který před tím hrál už v Bělkovicích s mým tátou a strýci.

Máš plno zkušenosti i s trénováním. Začínal jsi u dorostů a postupem času si se dostal i k vedení A mužstva, ať už bylo koučování na tobě samotném, nebo jako výpomoc dalšímu trenérovi. Jaké to pro tebe osobně bylo, co ti skloubení těchto dvou funkcí dalo, nebo vzalo?

Trénovat jsem začal už při studiu fakulty tělesné kultury u nás v Olomouci. S mým kamarádem Raptem, který je teď u hokejové reprezentace, jsme začali sbírat potřebné licence. Nejprve jsem část sezony strávil u starších žáků s trenérem Pepou Hanušem, a potom pokračoval u dorostu s Pavlem Janštou a Honzou Bučkem. V týmu váleli hráči jako Mitas, Kolja, Omám, Havry, Lubonel, Čmelda, Pelda a další, se kterými mě to hodně bavilo. Nedělali jsme jen fotbal, ale i plavání, volejbal, basket, v zimě běžky a gymnastiku. Potom i mladší kluci jako Nasswett, Marcel, Opich, Mates, Kreclik, Honza Buček, Kubáčci. S řadou z nich jsme spolu i další roky hráli za áčko. Když jsem potom vedl i áčko, tak je to už velká zodpovědnost a jde o výsledky. První sezonu se dařilo a dávali jsme hodně gólů. Ze hřiště se to blbě koučuje, proto jsem byl rád, že přišel trenér Olda Sklenář, který nám pomohl tu generační výměnu přestát, zapracovat mladé, přivést zkušené, a v této soutěži se udržet.

Společně s bráchou Mirou jste toho za Bělkovice odkopali opravdu mnoho. Ono taky spousta hráčů ani nebyla na světě, když vy jste… vždyť víš. Je to právě to bratrské soupeření, které vás oba žene nejvíce dopředu? Kolik těch společných kapitol ještě napíšete?

S bráchou hrajeme od mala, co si pamatuju, tak všude jsme byli spolu – skaut, hasič, fotbal, tábory – všude byl s námi jako „malej Mira“, protože „velkej Mira“, tak se v partě říkalo Navrcovi. Taky spolu podnikáme, takže se skoro denně potkáváme v kravatě v kanclu. Za rok spolu můžeme už hrát i za starý pány, tak se těším, že si kopneme zase i s tátou a strécama Oldou a Laďou. S nimi v minulé generaci byl i Tonda – „Ťažký“, takže stejně jako teď my s Tomáškem a Adámkem, hráli v jednom týmu čtyři Sklenáři. Co si pamatuju, tak jsem za svou dobu hrál snad se sedmi Janštama – s Kubou, Zdenkem, Jardou, Liborem, Standou, a nejdéle pak s Jirkou a Pavlem. A těch dalších kapitol? Zahrát si se synem? No to už spíš nechám na Tobě… 🙂

Mám za to, že jsi na hřišti během své kariéry hrál už na všech možných pozicích, vyjma brankáře. Od začátku letošní sezóny si se objevoval v útoku a s pěti vstřelenými góly v šesti zápasech, do kterých jsi naskočil, jsi naším nejlepším střelcem. Neměl jsi v útoku hrávat už od začátku kariéry?

Dokonce už jsem i chytal, když Tom Vidrc v Náměšti po jedné strkanici dostal červenou a někdo musel do brány místo něj. Taky jsem chytal v mistráku v univerzitní lize při postupu na univerzitní mistrovství republiky – udržel jsem nulu a vítězství. V útoku mě to baví, jenže od 22 let jsem byl v týmu jeden z nejstarších, s čímž se pojí určitá zodpovědnost, a tak jsem se musel ze středu zálohy stáhnout na stopera. I ze stopera jsem dával góly, ale čím jsem starší, tak to hřiště je snad delší a už jsem tam nedoběhl. 🙂 Jednou si mě zavolal před zápasem trenér Orlet, že uděláme změnu. Hlavou mi blesklo: To si dělá prdel, on mě snad posadí… Hráli jsme tehdy v Hlubočkách. Ale on mě dal na podhrot vedle mého bráchu. No já měl takový stres, že jsem lítal všude možně a přihrál snad na tři góly. Oni vedli tabulku a my tam vyhráli 9:0. Další zápas jsem dal tři góly v Jesenci a kluci si dělali srandu ať už skončím, že lepší to nebude. No a letos nový trenér a předseda – Mara, kterého jsem trénoval už v těch žáčcích přišel s nápadem, že na tréninku mi to tam padá, tak že jsem zase útočník.

Co říkáš na současný tým a výsledky z posledních let? Událo se plno změn, tým výrazně omládl, pořád je ale zjevná snaha zakládat na odchovancích. Chuť do fotbalu neopadla ani po aktuální dlouhé pauze, spíše naopak…

Tým se mi líbí. Je mladý a zároveň hladový po těch těžších letech, kdy jsme se zachraňovali v posledních kolech. Radost mi dělají i ty Tvoje rozhovory. Z kluků je cítit, že fotbal u nás mají rádi. Bude se dál rozvíjet. V klidu můžu skončit. Je tu nadšení a prostředí, které jsme si vytvořili, drží tu partu pohromadě. I když jsme se půl roku neviděli a hecovali jen online v aplikaci a při individuálních sportech, pořád se na tréninky těšíme. Roli v tom sehráli i zkušení borci jako “Hložánko, Ty jsi hovado” :-), Zdena Volf, který byl na každém tréninku a makal, Jarda Valtr s bráchou, kteří nás tmelili nejen na závěrečných, Tom Skleny, který udělal jako kapitán takovou spojnici mezi zkušenými a mladými a teď už je ženatý (rozlučka byla super, že?) a táhne mu na 30 a nebo Jirka Jurečka, který mi udělal obrovskou radost a šel k nám.

Potrpíš si na nějaké předzápasové rituály, nebo to není nic pro tebe?

Rituály jsem míval dřív, jako film Smrtonosná zbraň s Melem Gibsonem před zápasem. Teď si pouštím na youtube Lewandovskiho, Zlatana a taky McDavida a Pastrňáka, protože o víkendu je i zápas hokeje. Pak taky musím nabalit Matýska a Elišku, kteří jedou se mnou k babi a dědovi do Bělkovic, aby si maminka odpočinula, když táta se pořád musí honit s mladýma klukama za tím kulatým nesmyslem.

Mišova “desítka”

1. Fotbalový idol/vzor?

Táta, viděl jsem ho hrávat, když jsem byl malej. Taky jsme si spolu kopli. Dokonce v 58 letech dal gól v mistráku. Jsem rád, že letos mám víc gólů jak on, Mira, Ada i Tom dohromady a mám tak doma klid. Dřív taky Roberto Baggio, Batistuta, Zidane.

2. Nejlepší spoluhráč, se kterým jsi kdy hrál v jednom dresu?

Brácha. Vždyť dal skoro 100 gólů u nás a taky dal gól Sigmě. Stejně jako Dinďa v 80. letech tak bude dlouho nesmrtelnej. Výborných hráčů tam ale je a bylo více. Nesmím zapomenout na Kaštana.

3. Oblíbené jídlo?

Lasagne. Italská kuchyně všeobecně.

4. Co ti dokáže udělat radost?

Děti. Jejich radost, když přijdu domů a běží mi naproti, to vymaže jakékoliv stresy běžného života.

5. Na jaké místo nebo do jaké země by ses rád podíval?

Na Sardinii. Tam jsem studoval s Kohouťasem a mám tam stále přátele.

6. Na jaké mužstvo nebo sezónu Bělkovic vzpomínáš nejraději?

Záleží s kým na to vzpomínám. Bylo jich tolik, že těch přátel díky fotbalu mám fakt hodně. Vždycky je to sranda. Jinak jsem to vnímal, když mi bylo sedmnáct a nebo dvacet pět. Na začátku jsme hráli druhé místo kraje. Pak v A třídě jsme na zápas jeli v saku. Občas teď na závěrečné vydrží nejdéle Viťa Otava a Pavlik Zeman, tak to rozebereme. Nebo když jsme jeli ze zápasu v České vsi, tak s Vidrcem jsme jeli tempo, co zatáčka, to panák a nahoře na červenohorském sedle už jsme byli hodně veselí a šlo se do lidovky, kde jsme potkali kluky z Bohuňovic nebo Šternberka po zápase. Teď se mi líbí, že zase jezdíme na soustředění a po zájezdu ze zápasu umíme i zpívat.

7. Nějaká věc/vlastnost, kterou o tobě moc lidí neví?

Vystudoval jsem tělocvik a zeměpis a byl jsem dva roky učitel ve Šternberku.

8. Je nějaký gól, na který nikdy nezapomeneš?

Dřív jsem dával góly z dálky, třeba v Písečné u kamaráda Ondry Zykmunda, ten si to pamatuje do teď. Taky v Haňovicích přes hlavu, první jsi u mě byl Ty a nevěřícně zíral. Proti České vsi lobem přes gólmana, no a taky poslední gól v derby proti Hlubočkám, kdy jsem pak ale dostal červenou a od té doby nehrál…

9. Kdyby sis měl vybrat jednoho člověka, se kterým vyrazíš na večeři, kdo by to byl?

S přítelkyní Olinkou. Ale pokud by to byla středa, tak s klukama po florbalu do Pizza Pollo. To by Olinka nešla, protože dávají manželky a malé lásky.

10. Co nemáš rád?

Rána po závěrečné. Půlnoční penalty bývají veselé, občas to protáhneme a děti se Tě neptají, jestli je Ti blbě a prostě musíš vstát.

Miša sám sebou

Míšo, mockrát díky za tvůj rozhovor – vzpomínky, postřehy, a nebo i slova chvály. Věřím, že naše parta jen naváže na dlouholetou práci ať už Tebe nebo tvé rodiny, která se o fotbal na naší vesnici notným dílem zasloužila. Závěrem tě poprosím o nějaké zakončení, myšlenku, zajímavost, cokoliv co máš na srdci.

S Jirkou Jurečkou si před sezónou vždy říkáme, že ještě tři sezóny dáme, tak jsem zvědavý, co ještě vydržíme. Těším se na hokej, s klukama z fotbalu z Chválkovic máme super partu a hokej žerem jak malí kluci. V jednom útoku hraju se spolužákem z tělocviku Petinem Palánem z Malé Hané a to je čistá radost ze hry, jako když jsme studovali. Taky se těším na spolužáky z tělocviku na nějaký sraz, protože za ten poslední rok se naše skupina rozrostla snad o sedm miminek. Netěším se, jak oznámí začátek soutěží, to budu muset zase začít pořádně dřít i na Ostrý trénink zajdu, slibuju Jirko, abych vám mladým zase stačil. No a v létě (letos, příští rok?) někam k moři, klidně s našima a bráchou s dětmi. Doufám, že jsem nebyl moc dlouhej. Děkuji za rozhovor a těším se na setkání se všemi nejlíp už na hřišti nebo pak pod pergolou. Taky bych rád poděkoval všem, kteří se o fotbal v těch uplynulých dvaceti letech starali a popřál vám mladým a nadšeným mnoho energie a sil v dalším budování našeho klubu.