Srdcem za Bělky #12 | Adam Sklenář: Po návratu ze zranění pro mě byly Bělkovice ideální příležitostí

Středa večer je ve znamení již dvanáctého dílu Srdcem za Bělky. V dnešním pokračování společně nahlédneme do života a fotbalové cesty čtvrtého člena rodiny Sklenářů, který je stabilní součástí A mužstva. Dnešním hostem je Adam Sklenář. Dvaadvacetiletý student Vysoké školy ekonomické v Praze má za sebou co do fotbalového života značné peripetie, když si během přechodu z dorostenecké kategorie mezi muže hned dvakrát vážně poranil koleno. K tomu všemu je Adam i dlouholetým fanouškem londýnského Arsenalu, takže stejně jako jeho rodinní příslušníci v kádru A mužstva (fanoušci Tottenhamu a Juventusu) výběr klubu svého srdce už v mládí značně podcenil. Pojďme na rozhovor, na závěr si totiž Adam připravil šokující odhalení…

Fotbalistou v dresu Bělkovic

Ahoj Adys. Díky, že jsi přijal mé pozvání k rozhovoru. Jaké byly tvé fotbalové začátky, než jsi se dostal k nám do Bělkovic? Co je pravdy na tom, že jsi chodil sledovat tréninky tvého staršího bráchu Toma a zároveň hrát závěrečný fotbálek, ale trénovat se ti prý moc nechtělo…

Ahoj Honzo.  Informace máš správné. S fotbalem jsem začínal v Lužicích ve starších žácích v roce 2005, kdy mi bylo 7 let. V tu dobu tam hrával brácha a táta tam byl trenér, takže na tréninky jsem jezdil s nimi a ze začátku jsem jen koukal a potom hrál můj oblíbený „z konce fotbal“ jak jsem tomu rád říkal. S postupem času jsem samozřejmě už trénoval stejně jako ostatní a pomalu začal naskakovat do zápasů. Když se ohlédnu nazpět, tak si říkám, že trénování v Lužicích muselo být fakt náročné, protože byly sezony, kdy jsme byli s přehledem poslední a dostávali výprasky 15:0, takže klobouk dolů před tátou, že to tam vydržel tak dlouho trénovat.

V mládežnických kategoriích Šternberka jsi toho tedy odehrál mnoho. Na jaké období, trenéra, spoluhráče vzpomínáš nejraději? A co nakonec hrálo roli v tvém přestupu do Bělkovic?

Do Šternberka jsem přestoupil v roce 2010 a začal jsem hrát za mladší žáky pod trenérem Šimkem, takže jsem hrál poprvé proti stejně starým. Nejraději vzpomínám na období v dorostu, kdy jsme měli jak výborný kolektiv v kabině, tak skvělého trenéra Zmeškala, který nás dokázal posunout o několik levelů nahoru. Nejvíc si pamatuji zápas proti Nemilanům, kde se nás sešlo jen 9 a i přes to jsme dokázali vyhrát 3:1. Svůj podíl na té výhře měly určitě i naše zimní výběhy ve šternberském parku.

Můj přestup do Bělkovic byl zapříčiněný hlavně zraněními. V posledních dvou zápasech za Šternberk jsem si pokaždé poranil vazy v kolenu a byl v podstatě dva roky bez fotbalu. Po návratu na hřiště jsem chtěl změnit tým a začít od znovu a Bělkovice byly pro mě dobrou příležitostí, hlavně díky rodině a kamarádům, se kterými jsem hrál v dorostu.

Jak vidíš svoji pozici v týmu Bělkovic? Stejně jako řada hráčů, jsi i ty v posledních sezónách sestavou různě putoval, ale jaké role na hřišti je ti nejbližší?

Je pravda, že jsem si prošel všemi posty kromě stopera a brankáře, ale to k fotbalu patří, ať už hraju v obraně nebo záloze, tak se snažím zahrát co nejlíp. Ve Šternberku jsem nejčastěji hrával ve střední záloze, tady na kraji zálohy, takže tyhle dva posty jsou mi nejbližší.

V paměti mám jeden domácí zápas, ve kterém jsme zvítězili 2:1. Vítězný gól jsi vstřelil ty, a to svojí levou nohou. Vzpomínáš si na něj, bylo na něm ještě něco speciálního?

Abych řekl pravdu, tak si ten gól pamatuji jen matně. Už od malička jsem na góly raději nahrával, než je střílel, takže si více pamatuji asistence než góly.

Toma, Mišu i Miru už jsem na rozhovoru měl. Jsi tedy posledním „Sklinkou“, kterému dlužím otázku, jak se ti se svou rodinou hraje, jaké to na hřišti nebo i na tréninku je?

Jsem rád, že mám tu možnost hrát s nimi v jednom týmu a posouvat se tak fotbalově dál. Na tréninku samozřejmě nikdy nechci prohrát fotbálek nebo souboje proti bráchovi nebo bratránkům, takže tam je i taková zdravá rivalita. Vždy je to dobrý pocit, když nastoupí čtyři Sklenáři v jednom dresu.

Máš nějaké předzápasové rituály či zvyklosti, které tě dokážou správně na zápas nabudit?

Mám svůj oblíbený playlist písniček, který si pokaždé pouštím cestou na zápas, jinak nic speciálního.

Adysova “desítka”

1. Fotbalový idol/vzor?

Ronaldinho.

2. Nejoblíbenější tým/ročník Arsenalu?

Arsenal, poslední vítězný ročník 2003/2004 ☹

3. Co nemáš rád?

Lidi propagující multi-level marketing.

4. Poslední film/seriál, který jsi dokoukal do konce?

Už po několikáte seriál How I Met Your Mother, z filmů to byl naposled Temný rytíř povstal.

5. Co ti dokáže udělat radost?

Asi cokoliv.

6. Tvá nejlepší dovolená nebo zážitek z ní?

Dovolená s kamarády v Barceloně.

7. Oblíbená muzika?

Imagine Dragons a Eminem.

8. Jaký moment ze závěrečných nebo výletů se ti vybaví jako první?

Havry a kolečka.

9. Na jaké místo nebo do jaké země by ses rád podíval?

I přestože nesnáším pavouky a podobnou havěť, rád bych se podíval do Austrálie.

10. Jeden člověk, se kterým bys vyrazil na večeři?

Michael Burry.

Adys sám sebou

Adys, díky, že jsi byl již dvanáctým hráčem, který se rozhovoru zúčastnil. Tvůj bratr Tomáš celou sérii rozhovorů započal, a ty to aspoň co se týká rodiny Sklenářů zakončíš. Na závěr tě, již klasicky, poprosím o nějakou zajímavost z tvého života, pikantérii, nebo cokoliv dalšího co tě napadne.

Kromě fotbalu jsem začal v době lockdownu hrát šachy, sice si z toho někteří členové týmu dělají srandu, ale myslím, že to je super hra na odreagování a zároveň vás nutí přemýšlet nad budoucími tahy. Mimo sport jsem velkým fanouškem filmů, seriálů, počítačových a deskových her.

Do budoucna se určitě těším na to, až se svět vrátí zase do normálu a budeme moct společně vyběhnout za podpory fanoušků na hřiště.