Martin Pospíšil: Na návrat domů se těším, ale pořád mám před sebou i spoustu výzev

Čtvrtým rokem působí v předním týmu nejvyšší polské fotbalové ligy Jagiellonii Bialystok. A jeho zahraniční angažmá napíše další kapitoly, jelikož v lednu se rodák z Bělkovic-Lašťan klubu upsal až do léta 2024. Pohádka malého klučiny, který se ve žlutozeleném dresu Bělkovic pral v mládežnických kategoriích s o tři roky staršími a o dvě hlavy většími, nekončí. Právě naopak, Martin Pospíšil cítí, že má úspěšná fotbalová léta stále ještě před sebou. O svých plánech a spoustě dalšího se rozpovídal v rozsáhlém rozhovoru pro náš klubový web.

Stejně jako další evropské ligové soutěže má i polská Ekstraklasa na programu reprezentační přestávku. Přišla vám dvoutýdenní pauza vhod? Načerpat trochu sil před závěrem sezóny se hodí, souhlasíš?

Stoprocentně, protože poslední zápasy byly z naší strany špatné. Výsledky nebyly ideální i kvůli tomu, že dost lidí z týmu mělo nějaké zranění nebo prodělalo v uplynulé době covid, takže jsme několik posledních zápasů hráli v dost provizorní sestavě. I z toho důvodu nám teda tyhle dva týdny přišly vhod, jelikož se dost kluků po tom covidu vrátilo a stihlo zapracovat i na kondici, kterou po té nemoci zkrátka ztratíš. Ty dva týdny jsme trénovali opravdu hodně, myslím, že takhle jsme netrénovali ani v létě na soustředění v Turecku. Zamakali jsme a doufám, že nám to v blízké budoucnosti pomůže.

Jagiellonia navíc nezažívá úplně ideální období a v novém roce se tým výsledkově trápil. Před posledním kolem to vyústilo v odvolání trenéra Bogdana Zające. Ve funkci ho nahradil jeho asistent Rafał Grzyb, který už má s pozicí dočasného trenéra zkušenosti z roku 2019. Byla ta změna nevyhnutelná?

Nevyhnutelná asi byla, protože jsme tým, který se v Polsku počítá do nejlepší čtverky nebo pětky a měli bychom hrávat o poháry. A jelikož jsme na dvanáctém místě, tak vedení muselo nějak reagovat. Zase na obhajobu trenéra – on měl opravdu smůlu v tom, že byly ty problémy s kádrem, dost nemocných nebo zraněných, a ta sestava se tvořila v poslední době těžko. Nejdůležitější jsou ale výsledky a ty prostě nebyly, takže vedení bylo nucené nějak zareagovat a vlít do týmu nový impuls. Trochu úsměvné může být, že když jsem do Polska přišel, tak jsem právě s novým trenérem Grzybem ještě sdílel kabinu a byli jsme spoluhráči, a i z toho důvodu máme mezi sebou takový jiný vztah. Posledního dva a půl roku už byl ale asistentem trenéra a tím, že byl ještě nedávno hráčem, má na fotbal i jiný pohled, což nám ale podle mě může v této době pomoct. V tom roce 2019 si to na tři zápasy už zkusil a musím říct, že to pod ním vypadalo dobře.

Léčba novým trenérem navíc zafungovala. Jagiellonia poslední zápas proti Lechu zvládla vítězně a po šesti zápasech bez výhry se to konečně podařilo zlomit. Jak důležitý byl takový výsledek po předchozích nezdarech?

Strašně moc. Bylo to umocněno i způsobem, jakým jsme k té výhře došli. Za stavu 2-1 pro Lech jsme nehráli dobře, nic moc jsme neměli a dostali navíc i červenou kartu. Paradoxně právě po té obdržené červené kartě jsme začali hrát lépe, možná Lech trošku přestal a myslel si, že je ten zápas už vyhraný. Co jsem slyšel od kluků, tak se jim dokonce hráči Lechu na hřišti smáli, že dostanou pětku a podobně. Nakonec se jim trošku vrátila karma tím, že jim kluci dali dva góly, z toho vítězný v poslední minutě zápasu. Takže i ten způsob jakým se klukům podařilo dojít k výhře nás může nakopnout. Bylo to vidět už v tomto týdnu, protože už jsme byli v posledním čase takoví skleslí, tím že se nedařilo, a teď ten týden byl zase úplně jiný, nová energie. Byly to důležité tři body i do těch posledních osmi zápasů, že s tím pořád můžeme něco udělat, protože kdyby se teď prohrálo, tak je ten odstup zase větší a místo snahy dotáhnout se na pohárové pozice bychom se plácali tam někde dole. Momentálně tak držíme kontakt a můžeme život naději na poháry. Jinak samozřejmě od televize to je horší, než když je člověk na tom hřišti, ale byl jsem šťastný za to, jak to dopadlo a jedem dál.

Ty jsi ovšem do zápasu kvůli trestu z předposledního ligového vystoupení proti Štětínu nezasáhl. Jak moc tě ta červená karta mrzela? Jinak jsi totiž nevynechal takřka ani minutu a jsi stabilní součástí základní sestavy.

No mrzela, spíš jsem byl tak v šoku, já jsem totiž červenou kartu nikdy předtím nedostal, a myslel jsem si, že ani nikdy nedostanu. Nikdy jsem totiž ten typ hráče, co by dostával karty, nebyl. Na druhou stranu musím říct, že se to v Polsku trochu změnilo, že mě tady naučili té tvrdosti, agresivitě, a i karet jsem začal sbírat víc, než jsem byl předtím zvyklý v české lize. Tehdy to bylo ale i tím, že jsem se do defenzívy moc nezapojoval a soustředil se výhradně na ofenzívu. Ta karta proti Štětínu byla z velké části daná i tou situací, kdy se nám poslední zápasy moc nedařilo, navíc i v tom zápase jsme zase prohrávali a závěr byl vyhecovaný, těžko bylo kontrolovat emoce a vyvrcholilo to tady tou zbytečnou kartou.

Jak se tedy proměnil tvůj styl hry od dob, co jsi v Polsku? Zaměřuješ se teď ve své hře na jiné věci než předtím?

Ta liga tady je tvrdší, hodně kontaktní, takže jsem se musel přizpůsobit. Zároveň si ale myslím, že mě to udělalo lepším hráčem, komplexnějším. Momentálně vlastně hraju hráče „box to box“, což znamená, že tvořím akce a zároveň jsem schopen i zapracovat do defenzivy, což jsem v Česku nikdy předtím nedělal. Tím, že jsem byl vždycky schopný vymyslet něco navíc v ofenzívě mi to trenéři směrem dozadu promíjeli. Tady to do mě ale namlátili a ve výsledku se kvůli tomu cítím líp i na hřišti.

V průběžné tabulce Ekstraklasy vám tedy patří dvanácté místo. Ovšem na čtvrtou pozici potenciálně zaručující postup do evropských pohárů vám schází jenom pět bodů. Osm zápasů před koncem je ve hře stále dostatek bodů na to si polepšit. Co je cílem do zbytku sezóny?

Je to pořád dost bodů, ta tabulka je furt extrémně vyrovnaná. Teoreticky můžeš ze čtvrtého místa (když Rakow vyhraje polský pohár) skočit do pohárů, na které ztrácíme zmiňovaných pět bodů. Věřím, že když uděláme nějakou sérii výsledků, tak o to můžeme ještě reálně zabojovat. Ekstraklasa je v tomto dost specifická, protože stačí vyhrát 3-4 zápasy po sobě a seš schopný poskočit klidně o šest míst dopředu. Pořád je tak dost zápasů na to tu sezónu nějakým způsobem zachránit. Není to jak v naší lize, kdy máš tři nebo čtyři opravdu silné týmy a zbytek se tam mydlí mezi sebou.

V polské nejvyšší soutěži působí i několik dalších českých fotbalistů. Nejvíce se ovšem v poslední době zmiňuje jméno Tomáše Pekharta. A není se čemu divit, když s devatenácti góly suverénně vévodí tabulce střelců. Co říkáš na jeho výkony v dresu Legie?

Musím říct, že tohle je v poslední době opravdu častý dotaz novinářů. Abych řekl pravdu, moc ho nemusím, budu mluvit upřímně. Nemyslím jako fotbalistu, ale jako člověka, přece jenom na mě neudělal moc dobrý dojem. Většinou když se potkám s nějakým Čechem na hřišti, tak kamarádsky pokecáme, a co jsem slyšel i od ostatních, je Pekhart tak trochu „jinej“. Ale mluví za něj čísla, takže klobouk dolů, protože Polská liga je opravdu těžká a prosadit se tady není úplně jednoduché. On ty góly ale dává každý zápas. Legia má na něm postavený i svůj herní styl, kdy na něj sypou centry do vápna a on z toho dává spoustu branek. Když už se tedy ve vápně dostane k balónu, ať už nohou nebo hlavou, je z toho ohrožení branky. V tom je obrovsky silný a na těch posledních 20 metrech je to asi nejlepší hráč v lize, protože je schopný rozhodovat zápasy a je tím hlavním důvodem proč je Legia tam kde je.

Pekhart si svými výkony vysloužil i pozvánku do české reprezentace. Dokázal se tam vrátit po několika letech. Je to výzvou a motivací i pro tebe, když vidíš, že cesta do reprezentace vede i z polské ligy? Předpokládám, že vidina přidat ke stávajícím třem startům za reprezentaci další je lákavá, je to tak?

Samozřejmě, reprezentace pro mě vždycky byla největší výzvou. Je to paradox, ale myslel jsem si, že když půjdu z české ligy do zahraničí, tak budu mít do reprezentace blíž, ale je tomu spíš naopak, protože teď když je někdo dodatečně donominovaný, tak je to většinou z české ligy. Ale myšlenek na reprezentaci se rozhodně nevzdávám. S trenérem Šilhavým máme dobrý vztah. Nebudu skrývat, že jsme spolu v kontaktu, buď on, nebo jeho asistent mi pravidelně dávají vědět, že mě sledují, byli i na mém zapase, a ta komunikace s nimi je na skvělé úrovni. Dívám se na to reálně a objektivníma očima, a když vidím, co za kluky hraje na mojí pozici, ta konkurence, ať už to jsou hráči z Premier League, Bundesligy, nebo z ruské ligy, tak vím, že dokud budou oni zdraví, ta šance je pro mě minimální. Že jsem v hledáčku, mě těší, a pořád věřím, že to jednou ještě přijde a budu moct nějaký ten start v dresu reprezentace přidat.

V lednu jsi učinil důležité rozhodnutí ohledně svojí budoucnosti. S Jagiellonií jsi prodloužil smlouvu až do roku 2024. V létě se poměrně dost spekulovalo o tvém odchodu z Polska, nakonec jsi se rozhodl zůstat. Jaké faktory hrály při tom rozhodování největší roli?

Musím říct, že to období, kdy jsem se rozhodoval, zhruba od listopadu až do nového roku, bylo na hlavu dost těžké. Měl jsem ji zamotanou, protože těch zájemců o mé služby bylo opravdu hodně. Neustálé volání, ať už mě, nebo manažerovi, mi na klidu nepřidávalo. Chtěl jsem mít jasno nejlépe do konce roku. V rozhodování mi nakonec pomohla i momentální situace s covidem, s tím, co se děje ve světě, tak jsem chtěl mít nějakou jistotu, a nenechávat vše na poslední chvíli. V Jagiellonií byly předem stanovené podmínky, za které jsem ochotný smlouvu prodloužit, a ačkoliv to ze začátku vypadalo, že se nedohodneme, tak mě po novém roce zástupci klubu kontaktovali s tím, že s podmínkami souhlasí. V tu dobu už jsem byl de facto rozhodnutý, že podepíšu. Takto dlouhá smlouva je z mého pohledu i projev důvěry a toho, že si mě v klubu cení, takže v tom momentu nebylo co řešit. Je to hlavně jistota i pro mou rodinu, jsme tu spokojení, líbí se nám tady.

Fanoušci přijali zprávu o prodloužení tvojí smlouvy s potěšením. V klubu jsi už nyní důležitou postavou. Žádný hráč Jagiellonie neodehrál v letošní sezóně tolik co ty a na pár zápasů jsi navlékl i kapitánskou pásku. Jak se zatím ohlížíš za svým působením v Polsku?

Tak určitě pozitivně. Když jsem z Jablonce přestupoval bylo to v té době moje první zahraniční angažmá. Viděl jsem u pár Čechů, jak takový přestup do ciziny může dopadnout, že se kluci neprosadili a rychle se vraceli zpátky. Nebudu skrývat, že třeba první půlrok byl těžký, nové prostředí, jazyk, soutěž. Po tom prvním půlroku jsem se už ale cítil líp a líp. V této chvíli to musím hodnotit jen pozitivně, za chvíli to budou už čtyři roky a jsem de facto neustále na hřišti, v klubu jsem si vybudoval nějakou pozici, což mi bylo dáno najevo i tím, že jsem zástupce kapitána a do pár zápasů jsem tak už svůj klub vedl jako kapitán. Podporu cítím i od fanoušků, že mě mají rádi, teď to teda samozřejmě necítím v tom pravém slova smyslu, protože na stadionech nejsou. Moc mi to chybí, ta atmosféra, co dokáží naši fanoušci vytvořit, je totiž neuvěřitelná. Cítím, že už mě berou jako svého, a i to mi tak usnadnilo to rozhodování, co dál.

V jednom z rozhovorů jsi prohlásil, že pokud bude držet zdraví, tak by si ještě další tři-čtyři sezóny rád odkopal v zahraničí. To se ti podpisem nové smlouvy vyplní. Co potom, je v plánu návrat do Sigmy Olomouc? Hráči vracející se ze zahraničí s oblibou míří do klubů, kde začínali…

Tohle mám v hlavě od začátku. Když jsem odcházel do zahraničí, tak jsem si říkal, že pokud se bude vše dařit a vycházet, chtěl bych hrát venku takových osm let. Potom už bych se rád vrátil domů, což samozřejmě znamená do Sigmy. Pokud se tedy do české ligy opravdu vrátím, nemyslím ani na to, že by to mělo být jinam, než do Olomouce. Se Sigmou jsem pořád v kontaktu, už od té doby co jsem odešel, a furt si vzájemně přejeme. Od lidí z klubu vím, že mám dveře kdykoliv otevřené, a pokud budu za ty tři roky ještě v takové formě a kondici, že na to mít budu, tak se vrátím rád. Tím návratem ale nemyslím, že bych tu šel kariéru vyloženě dohrát a jen to nějak dokopat. Chtěl bych se Sigmou něco dokázat, získat pohár, úspěch, který se zapíše do historie. Pokud tedy bude zájem, v mých osobních plánech to určitě je.

Nedá mi to se závěrem nezeptat. Je to pořád ještě daleko, ale čistě teoreticky… Po návratu do Čech, ať už to bude kdekoliv, tak je plán i takový, že tě uvidíme v našem dresu Bělkovic?

I kdybych si měl stoupnout jenom do branky, tak tam klidně půjdu…

Ne, jak říkám, i když vím, že se ve fotbale moc plánovat nemá a ani nedá, tak já už jsem zkrátka takový typ člověka, který si to rád dopředu nalajnuje. Zbývá mi pár let venku, poté snad návrat do Sigmy, kde bych také nějaký ten rok rád pobyl, a pak už jsou na řadě jen ty Bělky. Je to takový můj malý sen už odmalička, když jsem v Bělkách začínal. Já jsem prostě takový, vždycky se rád vracím na místa, kde jsem začínal, kde mě vychovali, a chtěl bych to těm klubům a lidem v budoucnu nějakým způsobem vrátit. To jsou takové moje dvě mety po návratu domů. Uvidíme, jak bude držet zdraví. Každopádně se na to těším, až po zápase sedneme, dáme klobásku, pivo, ten klasický vesnický fotbal. A i když je to ještě poměrně daleká budoucnost, tak už o tom přemýšlím. Může to být klidně až za deset let, co já vím, ale když já si dám něco do hlavy, tak to tak většinou je. Zároveň věřím, že v té době budu pořád platným hráčem, tím, kterému jde o ty výsledky, vítězství, a ty emoce budou i na této úrovni. Takže to jsou takové moje plány, sny, a uvidíme, jak to bude, já jen doufám, že se to všechno bude plnit jako doposud.