Srdcem za Bělky #7 | Mira Sklenář: Dát gól v zápase, ve kterém se to povedlo i mému tátovi, je nejvíc

Komu bude patřit sedmé pokračování Srdcem za Bělky bylo jasné už delší dobu. Sám se o tohle číslo přihlásil, vždyť ho provází celý fotbalový život. Za Bělkovice hraje od mala, dokázal vstřelit 98 gólů v mužské kategorii, a vyhlíží další. Představí se nám Mira Sklenář. To, že má rád Juventus, ví asi každý. To, že hraje celý život s číslem 7, taky ví asi každý. Ale to, že dostal nabídku z legendárních Drnovic, které se nesmazatelně zapsaly do historie naší fotbalové ligy, už asi ví málokdo. Ač v mládežnických letech působil v Hodolanech, Sigmě Olomouc, nebo Holici, tak na rodné Bělkovice nikdy nezapomněl, a svoji první plnou sezónu za muže si připsal už v osmnácti letech. Teď jich má na kontě šestnáct, a končit nehodlá. Důvodů k tomu má hned několik…

Mirův otvírák

Číslo sedm bylo úplně první číslo, které jsem jako malý kluk dostal. Brácha pořad připomínal, že vidět byla jen ta čárka sedmičky nahoře, že trenky jsem měl tak nahoře, že zbytek čísla tam prostě nebyl.

Co mám rád kromě fotbalu, je samozřejmě moje rodina, mám dvě malé holčičky…

Začínal jsem v roce 1991, kdy jsem hrával s o tři roky staršími kluky, tak jak byl můj brácha. Odmala jsem hrál za Bělkovice, v žácích přišel první přesun, šel jsem hrát žákovskou ligu do Hodolan. Mé další kroky už vedly do dorostu Sigmy, kde jsem první rok jen trénoval a zápasy hrál v Bělkovicích. Později v U16 jsem už hrával celorepublikovou ligu dorostů a část sezóny jsem strávil na hostování v Holici. Kategorii U17 Sigmy trénoval Jarda Hynek, což byl postupem času můj kamarád, spoluhráč, trenér a učitel na střední škole, což je celkem úsměvné. Do Bělkovic jsem se vrátil v 18 letech, kdy jsem mohl ještě rok hrávat za dorost, ale po sestupu Bělkovic jsem se už nastálo zařadil do mužské kategorie.

V první sezóně za Bělkovice se mi podařilo dát 10 branek. V průběhu let jsem měl tři velká zranění kolene, ze kterých jsem se vždy dostal. Tyto zranění tak zůstávají jediným přerušením mé kariéry, jinak jsem vždy hrál za Bělkovice-Lašťany.

S bráchou jsme nedávno počítali zápasy v áčku a dobrali se k číslu 350, ve kterých jsem dal 98 gólů. Chybí mi dva do stovky, tuto hranici bych chtěl za každou cenu dorazit. Slíbil jsem to i v kabině, že až se mi to podaří dosáhnout, tak koupím bečku a oslavíme to. Covid mi do toho sice trochu hodil vidle, ale pořád je to pro mě spíš otázka kdy, než jestli vůbec se mi tato meta podaří dosáhnout.

V dorostu jsem dostal i nabídku z Drnovic (Obrovský vzestup drnovického fotbalu poznamenal i chod malé vesničky s necelými 2 200 obyvateli. Postup z I. B třídy až do nejvyšší soutěže je neobvyklý v rámci celé fotbalové Evropy). Připsal jsem si za ně jeden start v přípravném utkání.

V dorosteneckém věku jsem hrál po boku hráčů, kteří to dotáhli až do reprezentace, jmenovitě Kamil Vacek nebo Marťa Pospíšil. Na kluky ze Sigmy vždycky rád vzpomínám. Radost mi udělalo i to, když jsme se v dresu Bělkovic společně sešli s mými dobrými kamarády a spoluhráči z dorosteneckých let Sigmy – Víťou Zdráhalem a Davidem Hložánkou.

Asi šestkrát se mi povedlo být nejlepším střelcem Bělkovic, i když teda za žádného velkého kanonýra se nepovažuju. Taky jenom ve dvou sezónách jsem šel přes 10 gólů, a to hned v té první a pak v ročníku 2015/16, kdy jsem dal 13 gólů. Hrál jsem v útoku společně s Arbim, jemu se povedlo dát 9 branek a mně 11. Byla to tak asi moje nejpodařenější sezóna v Bělkovicích.

Fotbalistou v dresu Bělkovic

Ahoj Miro. Děkuji, že jsi mé pozvání přijal. Společně se svým bráchou Michalem jste toho v dresu Bělkovic odkopali hrozně moc. Jaká byla úroveň A třídy v době, kdy jste začínali? Myslíš si, že úroveň šla opravdu dolů, tak jak často zní?

S odstupem času si myslím, že ta úroveň opravdu byla vyšší, že ten rozdíl mezi vrchem A třídy a týmy ze středu tabulky a níže v Krajském přeboru byl menší. Ale může se mi to hodnotit jinak, protože na rozdíl od kluků, kteří prošli jen Bělkovicemi, tak já v té době přicházel z celostátní ligy dorostů. Takže přechod pro mě osobně nebyl úplně tak náročný a zvládl jsem ho dobře. V týmu nás bylo více takových, můžu jmenovat Toma Vidrmana, Krzyho, Kamila Forejta, Radima Kluku, nebo Miru Navrátila. Sešly se nám silné ročníky a skvělá parta, která držela při sobě. V té době jsme měli hrozně mladý tým, nejstarší byl snad Štěpa, který měl 30 let a pak můj brácha, který měl 23, ale jinak zbytku týmu bylo pod 20. Z olomouckých klubů hrajících vyšší dorostenecké soutěže jsme tak byli dobře připraveni na mužský fotbal a hrávali dobrý fotbal, který nesl výsledky. Na druhou stranu k postupu zpátky do kraje tehdy možná chyběla právě zkušenost, tým byl možná mladý až moc.

Zažil jsi nespočet velkých zápasů označovaných jako derby, ať už s Bohuňovicemi, Hlubočkami, nebo Dolany. Co pro tebe tyto zápasy znamenají, a jak se ti v nich dařilo?

Dolany jsme potkávali hlavně v rámci přípravných utkání, s námi v soutěži nebyly. Byly to vždy vyrovnané zápasy, jednou se podařilo zvítězit nám, jednou jim, padalo i dost gólů a nějaký z nich jsem vstřelil i já.

Proti Bohuňovicím to bylo jiné. Oni dlouho byli v 1. B třídě, ale pár let dozadu se jim podařilo postoupit za námi do A třídy a nyní jsou dokonce v Krajském přeboru, takže se jim daří lépe než nám. Z mého pohledu to Bohuňovice často braly jako takové mistrovství světa a chtěly se proti nám vytáhnout. Pravdou je, že v posledních letech se ale ve vzájemných zápasech dařilo více jim. V posledním soutěžním zápase proti Bohuňovicím jsme doma sice prohráli 3-4, ale podařilo se mi vstřelit hezký gól z přímého kopu, ze kterého jsem měl radost, ale z výsledku už samozřejmě ne.

Zápasy s Hlubočkami vždycky stály za to. Proti nim to bývá řež, ať už v přípravě nebo v sezóně. Nezapomenu na zápas, kdy jsme je na jejich hřišti porazili 9-0. Před tím zápasem Hlubočky tahaly šňůru devíti vítězných zápasů v řadě a my jim u nich doma nasázeli devět kousků. V tom zápase jsem hrál s mým bráchou ve středu zálohy, řídili jsme hru, a společně jsme nahráli na 5-6 gólů. Kamil Forejt dal neuvěřitelných pět gólů… Před nedávnem nám ale podobnou potupnou prohru bohužel vrátili.

Zmínil bych ještě zápasy proti Šternberku, se kterým jsme se v minulosti pravidelně potkávali v přípravě. Své první utkání za áčko Bělkovic jsem odehrál 1.5.2003 právě proti Šternberku. Kaštan nemohl hrát kvůli nějakému zdravotnímu problému a já tak nastoupil od začátku a odehrál 70 minut. Debut v mužské kategorii, krajský přebor, bylo mi necelých 16 let. V tom zápase jsme prohráli 0-2, ale když jsem šel v té 70. minutě dolů ze hřiště, tak mi lidi tleskali, což v té době bylo pro mladého kluka velkým povzbuzením do další práce.

Zvítězit 9-0 na půdě rozjetého rivala. To musela být slušná oslava…

No, je to říjen 2011, takže už skoro 10 let. Už si přesně nepamatuju, co se dělo, ale určitě jsme jeli rovnou domů na hřiště do Bělkovic, to tehdy zrovna možná bylo i Tour de Beer. Sedli jsme s klukama na hřišti a nějaké to pivko padlo. Spíš to byl zápas, na který se vzpomínalo i v dalších letech, na závěrečných a tak. Hlubočky pak na jaře přijely k nám a bylo z nich cítit odhodlání a chuť nám to vrátit. My jsme jim ale dali trojku, vyhráli 3-0 a v té sezóně to teda dalo v součtu skóre 12-0, což bylo skvělý.

Jak vidíš svoji pozici v týmu dnes? Je to pro tebe už šestnáctá sezóna v dresu Bělkovic.

Těžká otázka. Nepřipouštím si, že mi bude za chvíli 34 let, ale čas zkrátka nezastavíš. Snažím se být pořád přínosem, cítím, že ta moje role je furt uprostřed hřiště, chci tvořit hru, být v tom dění, dostat se ke střele, k finální přihrávce. Prostě tak, jak jsem byl zvyklý v předchozích letech, a i když je mi jasné, že s postupem času to bude těžší a těžší, tak se chci držet na nějaké slušné úrovni co nejdéle. Mým úkolem je kluky samozřejmě i podporovat, aby spoluhráči rostli po mém boku. Snažím se spoluhráče hecovat ať už v zápase nebo i na tréninku, dostat z nich emoce, protože občas je to trochu mrtvé. A když se mi to podaří klidně u dvou nebo u třech kluků, mám z toho velkou radost a vím, že to za to stálo.

V kabině i mimo ni to je pro mě o kamarádských vztazích, se spoustou kluků jsem tak v kontaktu na pracovní a kamarádské bázi. Máme dobrou partu a jsem rád, že se toho můžu stále účastnit.

Neměl jsi někdy ambice nebo přání stát se kapitánem Bělkovic? Po tolika letech u týmu by se nikdo divit nemohl.

Člověk nemusí být kapitánem týmu jen tím, že má něco za ruce. Podle mě má větší vypovídající hodnotu samotný výkon na hřišti. V průběhu let jsem vždy zastával pozici zástupce kapitána. Ať už byl kapitán můj brácha, Kaštan, Turek, tak další volbou jsem byl většinou já. Když nás postupně trénoval taťka, strejda, brácha, prostě se to nějak točilo, tak se mohlo zdát, že je přesklenářováno, takže i kvůli tomu jsem po kapitánské pásce nikdy nějak nebažil. Vždycky jsem si ale vážil toho, že jsem v tom užším výběru byl. Teď je kapitán bratranec Tom, je mladší, zástupce střední generace, tahoun, lídr, vůdčí typ, takže s tím nějaký problém nemám ani trochu. Jak už jsem říkal, to že na ruce nemáš pásku, neznamená, že se na tom hřišti nemůžeš v určitých atributech hry tomu kapitánovi vyrovnat.

Co předzápasové rituály? Zatím se zdá, že většina kluků nějakou svoji osobní věc má, jak je to u tebe?

Také mám. Dlouhou dobu jsem chodil úplně první na hřiště, většinou i do kabiny, a první z ní na na rozcvičku i vybíhal. A když teda nejsem kapitán nebo zástupce, tak při nástupu jdu na hřiště pokaždé jako poslední hráč. A potom teda mé číslo 7, ale ten příběh už jsem říkal. Jinak bych si asi vybral číslo 18, protože obě moje dcery se narodily právě osmnáctého a já sám jsem také osmnáctého. Ale tehdy to číslo k dispozici nebylo, takže mi už zůstala ta sedmička.

Mirova “desítka”

1. Fotbalový idol/vzor?

Od dětství Pavel Nedvěd, v současnosti Paulo Dybala. A samozřejmě taky můj táta.

2. Nedvěd v Juventusu, Laziu, Spartě, nebo reprezentaci?

Jednoznačně v Juventusu.

3. Oblíbené jídlo?

Švestkové knedlíky.

4. Co ti dokáže udělat radost?

Vítězství Juventusu, vítězství Bělkovic, úsměv dcer, polibek od ženy… ne nutně v tomto pořadí.

5. Jeden člověk, se kterým by si vyrazil na večeři. Kdo by to byl?

Moje žena.

6. Na jakou sezónu v dresu Bělkovic vzpomínáš nejraději?

Asi na tu první, protože se mi podařilo dát 10 golů, a pak tu 2015/16 kdy dal 13 golů. V obou se dařilo mně osobně i celému týmu.

7. Jaký zážitek nebo událost z naší kabiny se ti vybaví jako první?

Pokaždé když vyhrajeme, dáme po zápase pivo v kabině, sedneme pod pergolou a užijeme si večer. Všechny závěrečné, soustředění, vše, kde jsme spolu. Jeden jediný říct nejde.

8. Po fotbalové stránce nejlepší spoluhráč, se kterým jsi kdy hrál?

Těžko říct jednoho, ale tak když bych měl říct tak Kamil Vacek nebo Marťa Pospíšil.

9. Do jaké země nebo na jaké místo by ses rád podíval?

Do Itálie, tam se budu vždycky rád vracet.

10. Jakým slovem by si shrnul letošní sezónu Juventusu?

Zmar.

Mira sám sebou

Miro, moc ti děkuji za tvé povídání. Tvoje oddanost a láska k fotbalu je inspirující a věřím, že zdraví a zejména ta kolena budou ještě nějaké ty roky sloužit. Milník stovky gólů za Bělkovice je za rohem. Tradičně na závěr máš prostor říci cokoliv o sobě, o fotbalu, nějakou zajímavost, co máš na srdci…

Určitě bych chtěl říct, že mě fotbal hrozně baví, že jsem rád v Bělkovicích. V průběhu let jsem odmítl nabídky z nižších i vyšších soutěží, i za peníze, ale nikdy mi nedávalo smysl hrát někde jinde, když můžu hrát doma, s kluky, se kterými jsem vyrůstal, s kterými hraju celý život.

Hrozně si považuju, že můžu hrát v jednom týmu s bráchou a bratrancema, a i když to může působit na někoho nedobře, že jsme čtyři Sklenáři v jednom tymu, tak pro mě to je prostě skvělé a snažíme se tomu všichni dávat něco na víc. Mám pokaždé velkou radost, když někdo z nich vstřelí branku, je to prostě něco víc. Jednou se s tím vším loučit bude těžké, vždyť jenom s bráchou jsme odehráli společně přes 300 zápasů.

Je tu ale ještě jedna věc, která je pro mě moc důležitá a musím ji říct. Dojalo mě, když po našem boku nastoupil do zápasu můj táta. Bylo to v Náměšti na Hané, rok 2017. I teď když se o tom bavíme, tak mám husí kůži a slzy na krajíčku. Hrát s bráchou a bratránkama je super, ale nastoupit ve stejném zápase jako můj táta a ještě abychom dokázali oba dát i gól, to je prostě úplně nejvíc, nejsilnější zážitek z fotbalu, který mám…