Srdcem za Bělky #3 | Jirka Jurečka: Jsem vlčák a pro výhru kousnu do nohy i nejlepšího kamaráda

Další rozhovor z naší rubriky Srdcem za Bělky je tady! Třetím respondentem je teprve nedávná posila Bělkovic, velký srdcař a bojovník, Jirka Jurečka. Rodák ze Šternberka stále aktivně kombinuje fotbal s hokejem, ve kterém působí v týmu Tiens Kosi, jenž má svoji základnu v nedalekém Štěpánově. Jirka, jak je z úvodní fotky patrné, je i vášnivým krotitelem mořských vln. Ovšem této kratochvíli je zřejmě na nějaký čas konec – nyní pyšný otec čtyřměsíčního syna Mikuláše bude mít zcela jistě jiné povinnosti. Na rozhovor si ale čas našel, tak pojďme na něj, bude to stát za to!

Jirkův “strohý” otvírák

Mé první sportovní kroky vedly spíše v bruslích než v kopačkách a fotbal jsem bral spíše jako doplňkový sport na léto. V 90. letech byl ve Šternberku hokej sport číslo jedna. Pamatuju si, že každý ročník měl přes patnáct kluků. Chodili jsme na každý zápas mužů a trénovali jak před školou, kdy jsme vstávali klidně i v 5 hodin ráno a chodili na půl 7 na zimák, tak i po škole. A pak taky před barákem na parkovišti s tenisákem místo puku klidně až do samého večera (zkrátka než jsem uslyšel písknutí táty). Jak šel čas, tak to s hokejem šlo ve Šternberku spíše z kopce. Kluci, co vyčnívali, odešli do ligových týmů a není divu, že dva z nich to dotáhli i do slavné NHL.

Ale zpět k fotbalu. Čím míň bylo hokeje, tak bylo víc času na fotbal. V 9. třídě si mého spolužáka a dobrého kamaráda vybral UNEX Uničov, aby hrál za tamní starší žáky, a tak se mi naskytla příležitost dojíždět s ním, aby ve 14 letech netrajdal sám vlakem. Uničov souhlasil, že teda vezme i mě. První měsíce byly těžké, leštil jsem lavku a moc mě to nebavilo. Nevím, jestli právě tam se ve mně probudila ta vlastnost, že nic nevzdávám jen tak bez boje. Táta mě brával běhat a trénoval jsem na chalupě s dědou ve Střeni na hřišti. V mladším dorostu už jsem dělal kapitána, a jelikož jsem se vždycky dokázal dobře postavit, tak se ze mě stával dokonce i střelec. Pořád ale nic v poměru s Milanem Barošem, se kterým jsem se potkával, když šel pomoci dorosteneckému béčku Baníku. S příchodem do starších dorostů a s novým trenérem jsem si zase sedl na lavku, hold malý prdelatý hroťák moc netáhne. Nakonec jsem to opět dotáhl na kapitána a nejlepšího střelce soutěže s 22 brankami za sezónu (někdo říká 21, protože ten poslední gól byl od obránce, ale tehdy nebyl VAR a v zápise jsem já).

Nový sen stát se profesionálním fotbalistou byl tady. S příchodem do přípravy mužů jsem rychle vystřízlivěl. Neuběhly ani tři týdny letní přípravy s áčkem a zúžení kádru postihlo i mě. Nový trenér Vaďura měl jasno. Marně se za mě přimlouval tehdejší sekretář a nepomohly ani čtyři branky ve třech zápasech, například jeden i proti ligové Sigmě Olomouc, když jsem nastoupil na posledních 10 minut. Hold v šatně bylo plno odpadlíků z ligové Sigmy, kteří zabrali své místo po zužování kádru v Sigmě. Tehdy jsem se v přípravě potkal s mým kamarádem Michalem Sklenářem, se kterým jsem si po společném „vyhazovu“ slíbili, že budeme hrát někde spolu. Bohužel vidina fotbalu za peníze mě nepřešla a zkusil jsem to v tehdy divizní Králové, bohužel bez úspěchu. Tak jsem se hezky vrátil do svého mateřského klubu a našel si práci v oboru, který jsem vystudoval. Ve Šternberku na mě čekali zkušení kluci, kteří se s frajírkem kdesi z Uničova nemazali.

Chlapský fotbal jsem si začal užívat až v té době. Pojem starého mazáka mi byl sice cizí, byl jsem drzý floutek, a protože se mi herně moc nedařilo, tak nebyla nouze o lehké konflikty v týmu. Zpětně jsou z toho velmi povedené historky a bývalí spoluhráči-pamětníci je vždy rádi vypráví na přilepšenou. Naštěstí sport a pivo je lék na všechno a jak mě kluci z kabiny víc poznali u piva, začali mě brát jako kamaráda a konečně se mi i dařilo na hřišti. Navíc se do týmu vrátil i můj kamarád Tomáš Hlaváček, se kterým jsem si vždy velmi rozuměl na hřišti i u piva. Léta plynula a na těch krásných 14 sezón (na jednu sezónu jsem si odskočil do Oskavy, když jsem hledal smysl fotbalu a našel ho opět až ve Šternberku) vzpomínám moc rád. S každým novým trenérem boj o sestavu, jelikož jsem asi opravdu nepůsobil moc fotbalově, dokonce jsem byl i jeden rok kapitánem, ale to asi spíš jen proto, abych mohl diskutovat více s rozhodčími a že to já umím. Zažil jsem sestup do 1.A třídy, postup zpět do Krajského přeboru i jednu sezónu v Divizi, což bylo nakonec takové rozloučení podle pořekadla „skončit v tom nejlepším“. Jelikož mi ale v hlavě pořád visel jeden nesplacený dluh, musel jsem si zahrát ještě s Michalem Sklenářem. No a kde jinde než v jeho rodných Bělkovicích. Takže po 15 letech v zase v jednom dresu…

Fotbalistou v dresu Bělkovic

Ahoj Jirko, mockrát děkuju, že jsi přijal pozvání k rozhovoru.  Není tomu tak dávno, co jsi do Bělkovic přestoupil, jak probíhaly námluvy a co tě nakonec přesvědčilo, že je to ten správný krok?

Jsem tu teprve od roku 2018 a to jsem stihl být rok zraněný, být na osmi dovolených, a ještě tu máme Covid pauzu, takže se dá říct, že se s týmem vlastně seznamuji. Ne vážně, naštěstí se mi podařilo do týmu vstoupit dobře střelecky a mohl jsem být platný hned od začátku. Hodně mi pomohl i tehdejší trenér Olda Sklenář, který mě znal a neposadil zase na střídačku, jak jsem byl zvyklý z předchozího působiště. Navíc v týmu jsem některé hráče znal a zbytek kluků bylo hned od druhého dne nejen spoluhráči ale i kamarádi. Takové rodinné prostředí člověk hned tak nevidí. Byl jsem zvědavý, jak se mi bude hrát s kluky, se kterými jsem se v minulosti potkával jako soupeř, protože ruku na srdce, já jsem na hřišti trochu magor. Dávám do toho maximum a pro výhru kousnu i nejlepšího kamaráda do nohy, když má dres protivníka, ale je pravda, že zas po konečném hvizdu se dostávám do normálního módu a rád si s protihráči zajdu na pivo, oni většinou ale nechtějí.

Na jaká dobrodružství či akce nejraději vzpomínáš za dobu působení v Bělkovicích? Jaký zážitek se ti vybaví? A máš ještě nějaké cíle, které by si chtěl uskutečnit?

Chtěl bych s kluky zažít postup, to je něco, na co pak vzpomínáte celý život, a myslím, že by si to zasloužila celá dědina. Byl by to výsledek úžasné práce generací, kteří dělají fotbal s láskou a pro lidi.

Jinak mám rád půlnoční penalty, soustředění na horách, vždy se jede v plné sestavě a taky výplatu po zápase v podobě úžasné klobásy z udírny. Vždy si sednu vedle kluků, kteří po zápase moc nejí.

S tvým příchodem si fanoušci slibovali zejména vstřelené góly. Jak ale ty vidíš svoji roli na hřišti nebo i v kabině?

Ano, přišel jsem jako střelec a vlčák dopředu. Postupem času jsem se snažil naše mladé mužstvo trošku i dirigovat, ale na pozici útočníka to moc nejde. Nové rozestavení mi přidělilo post defenzivního záložníka, kde se snažím kluky organizovat a chci, abychom pochopili, že fotbal je hlavně o organizaci hry, která sem tam zakryje i nedostatky v technice. Za nás se na tohle vůbec nedbalo a jen se drilovali kličky a střelba, ale k čemu to je, když ani nevíte kam se na hřišti postavit a kam naběhnout. Kupodivu i z postu jakéhosi předstopera se dá každý druhý zápas vstřelit branka, jak jsem zjistil. Bránit ale neumím, spíš se postavím, kam si myslím, že přijde balón.

Máš nějaké předzápasové rituály? Něco, čím se dokážeš správně nahecovat k dobrému  výkonu?

Nejsem pověrčivý, jen pro jistotu nešlapu při vstupu na hřiště na čáru a vždy pravou, kopačku si obouvám na nohu, která dala poslední gól a před úvodním hvizdem si 3x vyskočím.

V přípravě na znovuobnovení sezóny patříš co do počtu odběhaných kilometrů a aktivit k těm nejlepším z celého kádru. Jak osobně nahlížíš na momentální období a co tě vede k tomu, že to v přípravě natřeš i o poznání mladším klukům?

Dřív jsem běhání nenáviděl, ale v mém věku se snažím poslouchat svoje tělo a nedávat mu tolik zabrat tréninkovými jednotkami, po kterých se léčím 3 dny, ale většinu tréninků si dělám individuálně v závislosti, jak se zrovna cítím. Navíc můj nový koníček surfing vyžaduje tělesnou zdatnost, takže hodně plavu a trénuju střed těla. Dělám to i z toho důvodu, abych když zase jednou vyjedu za vlnami, mě oceán nesemlel a „nevyflusnul“ jako PET flašku.

Jirkova „desítka“

1. Fotbalový idol/vzor?

Já měl spíš ty hokejové, ale třeba Michael Owen.

2. Co byla poslední věc, kterou sis koupil?

Brousek na nůž.

3. Tvá nejlepší dovolená v životě?

Tajný útěk na Kanárské ostrovy s mojí manželkou.

4. Ty + 1 člověk na opuštěném ostrově. Kdo by to byl?

Moje žena Vendy.

5. Oblíbené jídlo, na které nedáš dopustit?

Koprovka.

6. Co opravdu nemáš rád (a proč je to zrovna Manchester United…)?

Hele mně ty účka zrovna úplně nevadí. Navíc po tom, co jsme se jim vyčůrali na stadion v Liverpoolských dresech, mě to nějak přešlo. Ale nemám rád Real Madrid, Spartu, Příbram, Everton a Medlov.

7. Oblíbený film/seriál?

Asi starý klasiky jako Tango&Cash, Smrtonosné pasti a zbraně a atd. Teď spíš dokumenty o místech, kam bych se mohl podívat příště. No a všichni jsme vyrostli na přátelích, že jo…

8. Nějaká věc/vlastnost, kterou o tobě moc lidí neví?

Nesnáším sladké. A taky to, že nebydlím ve Šternberku.

9. Kdo podle tebe vyhraje letošní ročník Ligy mistrů?

Co bych to byl za fandu, kdybych neřekl Liverpool, ale myslím, že letos Shity, ehm teda MAN CITY.

10. Po fotbalové stránce nejlepší spoluhráč, se kterým si kdy hrál v jednom týmu?

Tomáš Hlaváček.

Jirka sám sebou

Jirko, děkuju, že jsi mé pozvání přijal. Z rozhovoru s tebou mám velkou radost, protože jestli má z aktuálního kádru co vyprávět, tak jsi to právě ty. Na závěr bych tě stejně jako tvé předchůdce poprosil o nějakou perličku z tvého života, která by ještě okořenila už tak zajímavý rozhovor.

Jinak moc lidí neví, že rád vařím a každý víkend peču jeden nebo dva bochníky chleba z kvásku, o který se starám jako o tamagočiho. Hodně z vás si myslí, že mám tasemnici, když mě vidí jíst, ale jinak jím velmi střídmě a snažím se i zdravě. Nesnáším saunu a do studené vody taky nepolezu. Nemám rád lidi, kteří věci vzdávají bez boje, a nebo hýří negativismem. Mám rád všechny sporty a docela mi i všechny sporty jdou hned, jak je vyzkouším. Jsem velký fanda amerického fotbalu, ale rugby ne (když je ale rugby v telce tak se mrknu, že jo). Mám rád trailery k filmům, filmy mě už tolik nebaví. Jezdím na wake-boardu, snowboardu a taky na longboardu. Jako malý jsem vyhrál i nějaké ty závody v lyžování, protože máma byla lyžařka závodnice, ale hokej a fotbal měl nakonec přednost. Tátu už jsem předskočil v dosažení nejvyšší soutěže, co jsem si zahrál a pokud se můj syn vydá také fotbalovou cestou, tak ho čeká už docela vysoký cíl. Jestli to ale půjde s fotbalem u nás dál směrem dolů, tak bude volejbalista po manželce a hotovo.